„Kájík se narodil 12.4.2010 jako naprosto zdravé miminko ve šternberské porodnici. Následující den ve večerních hodinách  měla službu sestra, která vědomě porušila nařízení o manipulaci s novorozencem a odnesla Kájíka v rukou zároveň s miminkem s jehož matkou jsem byla na pokoji.

Když sestra děti přinesla, ještě jsem na Kájíkovi nepozorovala nic zvláštního. V řádu několika hodin se ale Kájík začal chovat nezvykle. Byl velmi neklidný a občas mu oči zajížděly vzhůru. Na to jsem upozornila sestru, která mě odbyla se slovy, že je to normální, že se Kájík rozhlíží. Od té doby taktéž špatně pil a po pití často zvracel. Opět jsem upozorňovala sestru, která mě opět odbyla slovy, že mám špatnou techniku kojení (byla jsem druhorodička a s kojením jsem problém neměla). Zvracení obhajovala slovy, že je to normální, že se takto čistí každý novorozenec.

Před propuštěním vyšetřoval Kájíka lékař, i on mluvil o tom, že neprospívá a že se mu celkově nelíbí. Na to mu oponovala opět stejná sestra, že dohlédne na kojení a přijde mu říct, kolik si Kája vypil. Kája po nakojení opět obloukovitě zvracel. Co sestra řekla lékaři nevím, u toho jsem nebyla, nicméně nás propustili domů. Tenkrát jsem ještě nechápala důvody chování zdravotní sestry, ty jsem se dozvěděla až o pár let později….

Doma se Kájíkův stav příliš nezměnil, jen už nebyl neklidný, ale spavý, i na kojení jsem ho musela budit. 20.4 se ale jeho zdravotní stav dramaticky zhoršil. Volali jsme RZS, která Kájíka odvezla do FN Olomouc, kde mu bylo diagnostikováno rozsáhlé nitrolební krvácení a jeho stav byl kritický. Během následujících týdnů byl Kájík v umělém spánku, podstoupil několik neurochirurgických operací a nakonec svůj boj o život vyhrál. Potýká se ale bohužel s těžkými následky. Nechodí, sám nesedí, nemluví, musí mít pouze mixovanou stravu, trpí epilepsií, oční poruchou CVI a má zavedený VP shunt.

V listopadu 2018 jsem byla objednána na běžnou gynekologickou prohlídku, kde mi bylo na recepci sděleno, že moje lékařka tam již nepracuje a byla mi nabídnuta prohlídka jinou lékařkou. Když jsem se s lékařkou setkala, zdála se mi povědomá a tak jsem se jí ptala, zda nepracovala ve šternberské porodnici. Na to mi odpověděla, že pracuje a že si na mě pamatuje.

To mě udivilo, protože od doby, kdy se narodil Kájík uběhlo už téměř 8 let, takže jsem jí řekla, že si mě asi s někým plete. Na to reagovala slovy, že si mě pamatuje v souvislosti s tím, že můj syn v porodnici sestře spadl. Tato informace mě naprosto šokovala a zeptala jsem se lékařky: „Vy mi snad chcete říct, že o tom celou tu dobu víte?“ V tu chvíli lékařka pochopila, že já jsem informaci o pádu Kájíka nevěděla a snažila se mě uklidnit slovy, že sestra je pouze lidský faktor a že stát se to bohužel může.

Na to jsem jí odpověděla, že když už se toto stane, tak se to má přece okamžitě řešit a ne propustit dítě i přes negativní projevy domů a doufat, že se nic nestalo. Protože se stalo! Nikdo si nedokáže představit, kolik bolesti si Kájík vytrpěl, kolik týdnů strávil v nemocnici, kolik nocí proplakal a jak zásadně se náš život změnil…. Karlíček je ale obrovský bojovník, který se nevzdává a se svým osudem se statečně pere. Díky léčbě a pravidelným rehabilitacím se stále posouvá kousek po kousku kupředu. Nyní po dlouholetém usilovném cvičení se Kájík postavil na nohy a udělal první kroky.“

V případě, že budete chtít přispět jakoukoliv částkou mimo 50,- Kč za koupi e-booku je možnost přispět na veřejnou sbírku 2002114713/2010.